Literatura o canisterapii
1. Animoterapie aneb Jak nás zvířata učí léčit
Autorem tohoto praktického průvodce pro veřejnost, pedagogy i pracovníky zdravotnických zařízení a sociálních ústavů je Zoran Nerandžič, nakladatelství Albatros.
"V canisterapii není rozhodující rasa psa, ale především jeho charakter a výchova. Samozřejmě existují vhodnější nebo méně vhodná plemena, je třeba vědět, že psy lze naučit i přetvářce.
Zkušený chovatel je schopen vycvičit téměř každého psa tak, aby byl schopen absolvovat canisterapeutické zkoušky. Pes a člověk vytvářejí jednu část, která je součástí léčebného týmu. Tou druhou je samotný pacient. Canisterapeutický pes se může na léčebném procesu podílet denně maximálně dvě až tři hodiny, terapeutická jednotka by neměla přesáhnout třicet minut. Důležitých faktorem je nálada psa a chuť věnovat se práci se zdravotně postiženými. Totéž platí o lidech. Proto zkušení terapeuté, pracující s lidmi a se zvířaty, se snaží nevnucovat svou péči člověku ani zvířeti.
Psi pro canisterapii jsou vybírají již ve štěněcím věku podle vlastností a charakteru, a jsou vychováváni, v žádném případě drezurováni. Je to podobné jako u lidí. Dokonale vycvičený hudebník s absolutním sluchem, který bude hrát "bez srdce", je jen výborný řemeslník, nikoliv umělec. Vycvičený pes s vadným charakterem může při špatném vychování nevypočitatelně zaútočit. Je to šelma, která může jednat a také jedná podle vrozených vzorců vlastních dané rase psa. Kvalitní chovatel se vždy pozná podle toho, že si sám vybírá klienty, kterým prodává štěňátka, a také podle toho, že se ke psům chová jako k partnerům. Štěně od kvalitního chovatele může stát od několika set až po desítky tisíc korun.
Štěně vyžaduje pravidelné odčervení a dodržení očkovacího kalendáře. Každý chovatel by si měl být vědom možnosti a způsobu přenosu některých infekčních a parazitárních emocí ze zvířete na člověka (antropozoonózy). Ostatní péče se odvíjí podle cílů stanovených v rámci léčebného nebo jiného využití psa (asistence, pedagogika atd.).
Jeho výchova začíná od momentu narození, kdy se učí vybojovat si místo ve své psí smečce při kojení. Největší chybou je, když ho chovatel nenaučí chování v komunitě dalších psů, pak je bázlivý a ustrašený. Musí pochopit, který ze psů je nadřazený a jaké je jeho vlastní postavení. Pes je vždy obrazem svého pána, stejně jako děti jsou obrazem rodiny.
Pes jako terapeut musí znát své postavení a roli v rodině, musí respektovat vůdce v lidské smečce a podřídit se její hierarchii. Musí poslouchat i to nejmenší dítě v rodině. Nikdy nelze připustit, aby se tam pes cítil jako vůdce. K psovi patří i jeho majitel. Jestliže se jako člověk nehodí k práci se zdravotně postiženými a nemocnými lidmi nebo se na ni necítí, nemůžeme počítat ani s jeho sebelépe vycvičeným a vedeným psem."
Z knihy Animoterapie aneb Jak nás zvířata umí léčit od autora Zorana Nerandžiče
2. Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie
Autorkou této knihy je Lenka Galajdová, vydavatelství GRADA Publishing, 1999
"Zvířata dokáží lidem zcela nezištně a upřímně nabídnout přátelství, lásku, pocit vzájemné potřebnosti a respektování. Zvířata jsou totiž na člověku závislá a ten o ně musí pečovat. Starý člověk ve styku se zvířetem tak znovu přebírá zodpovědnost za jinou živou bytost. To může zvyšovat jeho sebevědomí, neboť tím získává důležitou náplň svého současného života.
Stupeň důvěry mezi člověkem a zvířetem je jedinečný, nemůže ho nahradit ani partner nebo sourozenci, ani dospělé děti. Výjimkou jsou snad jen vnoučata v dětském věku, se kterými lze také zažít spontánní hry, uvolnění, tvořivost a radost.
Dobrý vztah seniora ke zvířatům dovede zastoupit nejen chybějící úzké mezilidské vztahy, ale i posílit pocit spokojenosti, prožitek radosti a pocit subjektivního zdraví. Po šedesátce je 80 % majitelů psů spokojeno se svým životem, oproti 55 % spokojených seniorů bez psa.
Pozitivní úloha společenství se zvířaty v lidském stáří tkví především v ojedinělé variantě bezproblémového kamarádství, zvířata dávají člověku určitou jistotu - chovají se stále stejně a nejsou náladová. Zejména pes je důvěrník, který má vždy čas, vždy vše trpělivě vyslechne až do konce, nekritizuje, neodsuzuje, a umí se vcítit.
Dodává starému člověku popud k pravidelnému pohybu, který je prevencí srdečně-cévních chorob a osteoporózy a součástí terapie cukrovky a jiných nemocí. Průměrný majitel ujde se svým psem pěšky 10-12 hodin týdně, a to je již považováno za účinnou prevenci. Navíc určitý denní rytmus, který domácí zvířata vyžadují, působí jako léčebný prostředek proti stářím podmíněné nesoustředěnosti, zapomnětlivosti a zmatenosti.
Zvíře také spontánně a nenucené kdykoli poskytuje možnost prožití slasti v zanedbávané hmatové stimulaci, tedy možnost pomuchlat se, pomazlit se, vzájemně se přitulit. Bez pocitu studu, nevhodnosti a trapnosti, bez nutnosti se doprošovat a vysvětlovat. Vzájemný dotyk je zejména pro starší lidi důležitým prostředkem vyjádření emocí, působí jako lék proti úzkosti, strachu, bezmocnosti a psychickému strádání a dokonce zvyšuje odolnost proti utrpení, které přináší případná nemoc.
Je-li společníkem leonberger, doga nebo vlčák, stoupá pocit ochrany a bezpečí, i když i malý pes umí varovat před nebezpečím a v případě potřeby svého pána srdnatě bránit.
Zvířecí kamarád vyžaduje také udržování důležité společenské dovednosti - vzájemné neverbální komunikace - očima, mimikou, pohyby, gesty.
Velice důležitý je poznatek, že kontakt s milými zvířaty umocňuje regenerační síly, zkracuje dobu zotavení po nemoci a po úrazu, zmírňuje žal, zármutek a pocit osamění.
Zvířata snižují vnímání stresu a dokonce i bolestivé léčebné procedury jsou lépe snášeny v přítomnosti známých zvířat, než např. příbuzných nebo přátel.
Sieglová (1190) zaznamenala, že staří lidé chodí k praktickému lékaři o 16 % méně časo, pokud mají nějaké domácí zvíře, a o 21 % méně často, je-li tímto zvířetem pes. Pravděpodobně se cítí méně osamělí a depresivní a nevyhledávají návštěvu praktického lékaře pouze jako formu bezpečného a "rozumně zdůvodnitelného" společenského kontaktu."
Z knihy Pes lékařem lidské duše aneb Canisterapie, autor Lenka Galajdová
3. Zvířata jako učitelé a léčitelé
Autorkou knihy obsahující skutečné příběhy a úvahy je Susan Chernaková McElroyová, Chvojkovo nakladatelství, 1999.
"Děti potýkající se s obtížným traumatem nebo životu nebezpečnou nemocí se často stahují ze světa a hledají pro sebe bezpečné, léčivé místo. Někdy může být právě zvíře pouhou svojí přítomností zdrojem bezpeční a pomoci pro dítě přemožené zoufalstvím. Možná to je proto, že zvířata nám naslouchají bez posuzování či rad a v daném okamžiku nám dávají najevo přijetí a bezpodmínečnou lásku. Robin Kovaryová, která pracuje v programu terapie se zvířaty, se se mnou podělila o následující příběh:
Šiva byla neskutečně milou, hodnou a slušně vychovanou fenou bulmastifa. Pracovaly jsme spolu mnoho let. Nikdy nezapomenu především na návštěvu, která se týkala jedné výjimečné malé holčičky. Šiva a já jsme spolu dobrovolně pracovaly již několik měsíců na dětském oddělení velké nemocnice v New Yorku. Každý měsíc jsem se Šivou šla do nemocnice na návštěvu v naději, že malým pacientům dáme alespoň na chvíli zapomenout na strach, starosti a bolest. Děti, které na oddělení docházely ambulantně, se mohly se Šivou procházet po chodbách nemocnice. Lékaři a sestry, které potkávaly, se na ně usmívali, a to se dětem samozřejmě líbilo. Jiné děti hladiny Šivinu žíhanou srst, mazlily se s jejíma ušima, nebo se s ní nechávaly fotografovat.
Byla tam však jedna holčička, která nikdy nepromluvila, nezapojila se do hra a během našich návštěv se jen smutně mračila a nikdy se neusmála. Bylo jí zhruba šest let, byla velmi hubená a na hlavičce jí v důsledku rozsáhlé chemoterapeutické léčby nezbyly žádné vlásky. Dozvěděla jsem se, že se nachází v pokročilém stadiu rakoviny a že je jak fyzicky, tak emocionálně vyčerpaná. Personál mi řekl, že téměř s nikým nemluví, dokonce ani se zdravotními sestrami, a to navzdory jejich usilovné snaze dostat ji z této deprese.
Kolem čtvrtého měsíce od začátku našich terapeutických návštěv Šivě samotné diagnostikovali rakovinu a musela se podrobit rozsáhlé operaci, Nemohla děti navštěvovat déle než měsíc. Když se plně zotavila, obnovily jsme naše návštěvy v nemocnici. Děti chtěly vědět, proč minulá měsíc nepřišla. Vysvětlila jsem jim, že Šiva má rakovinu, že byla na operaci a že potřebuje čas, aby se mohla uzdravit, než je znovu přijde navštívit. Zatímco jsem jim to povídala, najednou se tam objevila ta malá holčička bez vlasů na hlavě! Vůbec poprvé za celé ty měsíce nás zaplavovala otázkami: Ztratí Šiva taky chlupy? Umře?
Personál oddělení byl ohromen. Víc než tucet hospitalizovaných dětí v pokoji jako by najednou ožil. Plny zvědavosti se zajímaly o psa, který měl stejnou nemoc jako ony. Později mi jedna ošetřovatelka řekla, jak jim moje návštěva s Šivou nesmírně pomohla proniknout k té zdánlivě nepřístupné holčičce. Za necelý rok nato Šiva zemřela na protržený tumor v srdeční oblasti. Kromě Šivy měla moje fena ještě jedno jméno, které dostala jako štěně - "Anděl strážný". Myslím, že si je zasloužila.
Vztahy mezi dětmi a zvířaty mohou být natolik terapeutické, že existují programy určené výhradně k tomu, aby se v nich děti v nesnázích setkávaly se zvířaty. Jedním z předních národních programů tohoto druhu jsou Zelené komíny (Green Chimneys), terapeutické středisko nacházející se na více než 100 akrech zvlněné zemědělské krajiny v severní části státu New York. V kteroukoli dobu tam najdete kolem stovky městských dětí, které se o areál dělí s více než 150 zvířaty, včetně domácích mazlíčků, hospodářských zvířat a divokých zvířat. "Mnoho dětí, které k Zeleným komínům přicházejí, za sebou má historii zanedbávání nebo zneužívání, " vysvětluje Dr. Samuel Ross, Jr. z léčebného programu Zelených komínů. "mnohé se také špatně učí a nikdy ve škole nepoznaly, co je to úspěch. Těžko se jim žije doma, ve škole i ve společnosti, Stále prohrávají, protože nejsou schopny uspět ve věcech, podle kterých jsou děti posuzovány. V zelených komínech brzy pochopí, že nikdy neexistovalo zvíře, jež by se jich ptalo na vysvědčení."
Z knihy Zvířata jako učitelé a léčitelé, autorka Susan Chernaková McElroyová